rok 2011

Dogtrekking Stopou strejdy Šeráka

Ve čtvrtek 21.července 2011 jsme vyrazily, já a moje spolubojovnice Lucka, na naší první společnou akci takového kalibru. Celé léto jsme někdy více, někdy méně poctivě trénovaly, jak sebe tak naše psy v rychlosti a hlavně vytrvalosti. Já velké münsterlandy, Ninu Junior od Nezdického potoka a Kirka Ciperro a Lucka malé münsterlandy, Amy a Kláru z Vlasteckého vrchu. Našemu odjezdu do Jeseníku, kde jsme měly vyzkoušet co v nás je, předcházely hlavně Lucčinou zásluhou velké avšak nutné přípravy.

Okolo desáté hodiny dopolední jsme se naskládaly do auta, nicméně ne ve složení, které bylo původně v plánu. Lucka nechala doma mladší fenku Klárku a já jsem byla nucena jet bez Kirka, kvůli jeho zdravotním potížím. Pokládaly jsme si otázku…zvládneme to vůbec bez těchto dvou posil? Nebyl však čas přemýšlet, cesta z Prahy, kam jsem přijela den předtím, na místo určení, do Jeseníků, byla ještě dlouhá, poskytla nám však spoustu času na úzkostné uvažování nad deštivým a chladným počasím, které vládlo už několik dní a nemínilo podle předpovědí jen tak ustoupit.

Okolo třetí hodiny odpoledne jsme bez problémů našly kemp Bobrovník, kde jsme se, po krátkém zamyšlení, ubytovaly v poslední volné chatce. Podle úsudku našeho i milého chlapce na recepci, bychom ve stanu přes noc odpluly do Polska, což se nám nechtělo riskovat…stačilo přece, že riskujeme své zdraví i zdraví našich psů přihlášením na tento závod. Který blázen by šel dobrovolně 96km a ještě by za to platil?

Po krátkém zabydlení se v chatce jsme naskákaly do auta a rozjely se vstříc svému osudu k chatě Miroslav, kde se odehrávala od odpoledních do pozdních večerních hodin prezence závodníků. Po menších komplikacích, kdy jsem chudáka pořadatele závodu stihla označit za podvodníka, který si chatu Miroslav i celý závod vymyslel a pod touto záminkou z nás vymámil startovné, jsme našly chatu a podium, na kterém prezence probíhala. Zde jsme potvrdily svou účast a získaly itinerář, podle kterého jsme se pak plahočily různými pustinami. Ještě musím zmínit mírný údiv a obdiv, který nás na několik vteřin ochromil při příchodu do areálu sjezdovky u Miroslavy… údiv nad smečkou vyjících haskounů za podiem a obdiv nad lidmi, kteří si vedle této smečky postavili stany. V 9 hodin večer jsme se ještě zúčastnily slavnostního zahájení, které probíhalo opět za doprovodu našich známých dešťových kapek, kdo by si byl pomyslel, že budeme mít tu čest se s nimi seznámit ještě mnohem, mnohem blíž.

Mile nás však překvapil raut pořádaný na oslavu zahájení již 8.ročníku tohoto závodu. Plné dojmů jsme dojely zpět do našeho kempu, prošly si jen tak ledabyle trasu podle itineráře a zalehly do peřin plné očekávání. Pořád pršelo.

Ráno jsme vstávaly okolo páté hodiny, nasnídaly se, vyvenčily opět za deště psy a ,,hurá,, na start. Po 6 jsme absolvovaly povinnou veterinární přejímku, respektive naši psi, a nedočkavě jsme čekaly, co se bude dít v 7 hodin, kdy měl závod odstartovat. Mezitím se kolem nás míhali závodníci různých typů, některých si opravdu nešlo nevšimnout…byli to: ,,běžci,,. Identifikační znamení pro ně byl velmi malý batůžek, běžecké boty, větrovka, tříčtvrteční elasťáky a po boku nějaký ten namakaný tažný pes, popřípadě více. Pak tu byli turisti zkušenější a turisti začátečníci, do kterých jsem, po krátké úvaze, zařadila i nás. Jednotlivé kategorie turistů se od sebe většinou nelišily vzhledem nebo vybavením, rozdíl byl však v rychlosti, kterou se po trati pohybovali.

Přesně v 7 hodin vykřikl jakýsi člověk dlouze od pódia STAAART a závod byl započat. Dogtrekkaři ale nejsou žádní plašani, někteří po vykřiknutí onoho slova na trať sice vyrazili, ale takovým spíše procházkovým tempem, pár běžců vyběhlo, jiní si ještě čistili zuby. Po chvilce pozorování tohoto konání ostatních závodníků jsme s Luckou také vyrazily vstříc svému dogtrekkařskému osudu. Mimochodem, pořád pršelo.

Po cestě jsme měly projít okolo 7 kontrolních bodů a u každého si příslušným razítkem potvrdit do kartičky, že jsme tam opravdu byly.

První vrchol, který jsme zdolaly byl, jak jinak, Šerák. Zde jsme ještě překypovaly dobrou náladou, psi byli natěšení a táhli nás do kopce jak o život. Po výšlapu na Šerák a následném sešupu dolů, kdy se lesní pěšina podobala spíše potoku, jsme došly k druhému kontrolnímu bodu do Ostružné. Pořadatelé nás evidentně ze začátku chtěli navnadit směšnými vzdálenostmi k počátečním kontrolním bodům. Zde jsme si také daly první a poslední teplé jídlo v průběhu závodu, česnečku a teplý čajík. Dalším zdolaným vrcholem byl vrch, na kterém stál Smrk hraničník sousedící s Polskem, zde jsme ještě potkávali plno našich spolubojovníků dogtrekkařů, kteří šli hrdě dál, ale i takových, kteří se vraceli ke kontrolnímu bodu a závod tímto ukončovali. To byli ti rozumní.

Většina trasy byla bez problémů značena, avšak úsek mezi Třemi studánkami a rozcestím Pod Kopřivným, byl jedna velká zrada, značky žádné, pomohl však kompas, Lucčin ledový klid a orientace v prostoru. Za to mojí spolubojovnici patří první dík! Po vymotání se ze z těchto míst nás čekalo velké překvapení v podobě nás předcházejícího závodníka, kterého jsme podle celkového vzezření tipovaly na běžce. Že bychom přece jen nebyly tak pomalé? První den jsme zakončily ne příliš pozitivně, došly jsme promoklé a promrzlé k městu Lipová – lázně a zde jsme padly za vlast. Jen nás mírně znervózňoval fakt, že jsme už velmi dlouho nepotkaly žádné další závodníky. Že by jsme byly už úplně poslední?

Ráno jsme vyrazily brzy, okolo 3 ráno, měly jsme za sebou  cca. 36km, přesto jsme zapřáhly naše fenky, na kterých už byla únava také znát, nasadily čelovky a vyšly, s tou za pár hodin nabitou energií, odhodlaně dál. Pozitivní zprávou byla vymetená obloha a po dešti ani památky!

Pokračovaly jsme dál až do Písečné, kde jsme načerpaly nové síly v místním krámku s potravinami. Bylo moc hezké, jak nám místní lidé fandili a měli o dění závodu zájem, což se odehrávalo více méně ve všech obydlených místech a pochod nám to velmi zpříjemňovalo.

Okolo 50km, u Čertových kamenů před Zlatým Chlumem, jsme začaly více používat náplasti na puchýře.

Šly jsme a šly, jednou první Lucka a já klopýtala za ní, jednou první já, s funící Luckou za zády.

Těžko říct jak, ale okolo 4 hodiny odpoledne jsme došly k poslednímu kontrolnímu bodu k rozcestí Pod Velkým Bradlem. Zde nastala krize. Bylo více než nutné si dát delší pauzu, doplnit energii. Psi se hned stočili do klubíčka a spali, já jsem oblepovala další a další místa na chodidlech, Lucka vybalila spacák.

Za dvě hodinky jsme se zvedly, s díky odmítly pozvání dvou mladých turistů na fazole s chlebem a vínko, a šly dál. Spíš jsme se jen tak šouraly, nohy nám totiž celé zatuhly, Lucka nemohla jednu skoro nadzvednout a mě pro změnu zradila kolena, nejdříve jedno, pak druhé, protože jsem ho kvůli tomu bolavějšímu více namáhala. Jestli jsme si myslely, že Pod Velkým Bradlem jsme měly krizi, bylo to jen neznalostí věcí příštích. Zbývalo nám posledních 21km. Pomalu se setmělo a ochladilo, tak jsme opět vytáhly mikiny a čelovky a pokračovaly už jen silou vůle dál. Největší šok jsme zažily na rozcestí v Adolfovicích, kdy jsme si už úplně vyflusané sundaly na chvilku batoh a okolo nás se prohnala jedna ze závodnic, kterou jsme potkávaly cestou ještě s dalšími dvěma kamarádkami. Rychle nám vysvětlila, že holky chtěly jít na dva bivaky, tak že se od nich trhla. Ani s námi se moc nezdržovala, nasadila batoh a cupitala dál. To byl šok.

Z Adolfovic nám zbývalo do Miroslavy už ,,jen,, 8 km, to už mi bylo do pláče. Kolena bolela čím dál víc, Nina i Amy si při každém zastavení lehaly a ve vteřině spaly.

To by jsme ale nebyly my…Hrubé Fialky! Lucka si celou cestu lesem nahlas nadávala a povzbuzovala se, já zase nahlas při každém kroku vyslovovala Jdi! a takhle jsme se ,,bez problémů,, dostali cca 500m od chaty Miroslav. Scházely jsme poslední louku, měly jsme se jen napojit na asfaltku a sejít k Miroslavy, byly jsme kousek od cíle, když v tom se mi nějak zamotala hlava.

Povídám: ,,Luci mě není nějak dobře…“ což zatím Lucka moc neřešila, protože jí také nebylo zrovna do zpěvu. Nicméně zastavily jsme, sundaly batohy a že si odpočineme. V tu chvíli, když jsem se s batohem ohnula k zemi, abych ho položila, jsem začala mít mžitky před očima a vše se tak nějak rozmazávalo. A teď nemít u sebe Lůcu, tak opravdu nevím, zda bych na té louce ještě neležela. Lucka mi poskytla skvělou první pomoc v podobě zbytku vody (ještě že jsme jí všechnu nevylily při předešlé pauze!) a australských placek, které před naším odjezdem ukuchtila. Za to jí patří druhý velký dík!

Po rozdejchání tohohle mého stavu jsme vyrazily s jasným, a už i blízkým cílem k podiu pod chatou Miroslav. Dopajdaly jsme se tam obě, zmožené tím vším, nechaly si zapsat příchod, který se odehrál v neděli 24.července v 1hodinu a 12minut, překontrolovat povinnou výbavu a ,,odcupitaly,, k našemu milovanému autíčku, kde jsme se nejprve snažily postavit stan, bezvýsledně. Poté Lucka vymyslela skvělý nápad, přivázala ke střeše auta naši bivakovací plachtu a z druhé strany ji přichytila kolíčky od země…skvělý přístřešek a postaven do dvou minut. Lucce potřetí velký dík!

Ráno nás probralo protivné a neustávající vytí haskounů za podiem. Nebylo vůbec jednoduché se přemluvit a vylézt z vyhřátého spacáku, kord když jsme myslely, že nám naše nohy už nadobro odepřely poslušnost. Opak byl skoro pravdou, na chodidlech jsme neměly puchýře skoro žádné, problém byl jen s namoženými svaly.

Po nezbytné hygieně a posilnění se zbylými sušenkami, jsme se posadily k autu a sledovaly dění v areálu. Většina našich spolubojovníků měla též problémy v pohybem a našlapovali jako by se procházeli po jehlách. Potěšení hodná věc nastala při příchodu dalších dogtrekkařů do cíle, to nám velmi zlepšilo náladu, neboť jsme tímto s hrdostí zjistily, že nejsme poslední.

Chvilku před polednem se odehrálo vyhlášení výsledků, dostaly jsme památečný list potvrzující úspěšné dokončení osmého ročníku dog-trekkingu Stopou strejdy Šeráka za 42hod 12min! A že nás takových moc nebylo. Z doslechu jsme se dozvěděly, že přihlášeno bylo cca 100 závodníků, z toho jich 20 nepřijelo, 30 nevyšlo na trať, 10 se vzdalo po cestě a pouze přibližně 40 závodníků došlo ve zdraví  do cíle(,,ve zdraví,, berte s rezervou!).

Následoval přesun zpět do kempu Bobrovník. Protože jsem byla hlavní a jediný člen našeho týmu s řidičským průkazem, bylo prostě nutné si odpočinout, vyspat se a doplnit energii před cestou. Po ubytování v chatce Lucka zavelela:,, Zalez do postele!“…(tento povel uposlechly i obě holky münsterlandky) a sama šla ohřát jídlo a uvařit čaj….čtvrtý obrovský dík!

Až večer po setmění jsme vyrazily na zpáteční cestu do Prahy, kterou nám zpříjemňovaly songy od Nezmarů. Jeden, s názvem ,,Musíš jít dál“, jsme dokonce povýšily na hymnu šerákovskou i dog-trekkařskou vůbec.

Cesta zpět proběhla v pořádku, moje obavy, že nebudu moci rozbolavělými nohami šlapat na pedály, se nakonec nevyplnily.

Úplně do zpěvu nám několik dní po Šeráku ještě nebylo, už tehdy jsme však začaly plánovat naši další společnou akci a to Dogtrekking krajem Oty Pavla.

Jistě si lze všimnout, že čím více se blížíme ke konci článku, tím více ubývá humoru, ale nedivte se. Zkuste si jen tak ujít skoro 100km. Nicméně konec dobrý, všechno dobré. A jak napsala Lucka: ,,Šerák posunul naše hranice odolnosti a vytrvalosti, byl to krásný a zároveň krutý zážitek, který nás motivoval do dalších.“

A co dodat na závěr? Pochválit naše holky münsterlandky, jmenovitě Amy a Ninu, že to všechno vytrpěly, neodmlouvaly a ještě měli radost, že s námi můžou být. Nejlepší na všech psech totiž je, že i když se člověk chová jako naprostý blázen, nejen že ho nepokárají, ale dokonce se k němu radostně přidají a u těch našich to evidentně platí dvojnásob!!!

• News
• Velký münsterland
• Pointer
• Junioři
• Psí akce
• Pro pobavení
• Guestbook

Ing. Zuzana Fialová

Milence 64, 340 22 Nýrsko

+420721741791

fialovaz-GM@email.cz